zpět na úvodní stránku

Černá komedie

recenze k inscenaci

Černobílý koktejl chutná báječně

Jiří Varhaník, Jihlavské listy, 19. října 2017

Téma klasické filmové grotesky je v jihlavském divadelním prostředí v posledních letech celkem doma. Není to tak dávno, co po něm sáhl jihlavský režisér Martin Kolář, aby se souborem De Facto Mimo a autorským představením Groteska několik sezón úspěšně reprezentoval Vysočinu doma i za hranicemi – třeba v Koreji, anebo ve Finsku. Groteska jako žánr se minulou sobotu na jihlavskou divadelní scénu vrátila. Tentokrát je to v podání zdejšího profesionálního souboru, a návrat je to s plnou parádou.

Horácké divadlo uvedlo v režii svého uměleckého šéfa Pavla Šimáka inscenaci Černá komedie. Jméno jejího britského autora Petera Shaffera (+ 2016) budou mít diváci spojeno především se slavným titulem Amadeus, ale nyní se mohou i v Jihlavě přesvědčit, že tenhle dramatik byl celebritou i v oboru tzv. bláznivé komedie.

Na úvod je tedy třeba zdůraznit, že Černá komedie (hra z roku 1965) je především oddechovka, u které se můžete v hledišti nahlas zasmát. Je napsaná vtipně, a její situace jsou v zásadě realistické. Všechny ty nepravděpodobné londýnské šílenosti, jichž jsme na jevišti svědky, se při troše dobré vůle opravdu mohou stát, a to dává téhle komedii (vedle vtipné, a přitom jednoduše přehledné konstrukce příběhu) velkou sílu.

Divák tedy sleduje (zaplaťpánbu bez přestávky, což je fajn pro spád celého kusu), co se taky může přihodit, když v jednom jediném pokoji hoďku dvacet hledáte svíčku, protože v domě vypnuli proud. Pro potřeby této úvahy takový popis děje docela stačí. Prvek překvapení má totiž v téhle vydařené inscenaci zásadní význam a jakékoli další vyzrazování už by bylo zbytečným spojlerováním.

Totéž platí o parádním technicko-inscenačním principu, který jihlavští inscenátoři zvolili. K němu snad jen možno prozradit, že některé věci prostě mohou být na divadle úplně naopak, a že to může být zdrojem invenčního humoru. V daném případě to ovšem vyžaduje hodně přesnou souhru s osvětlovači, což při premiéře ještě mělo své mouchy.

Na divadle se ale ví, že tyhle věci si zkrátka nějakou dobu sedají. Na tom, že fór se světly je v jihlavské Černé komedii nosný, zásadní, přehledný a vtipný, to nemění vůbec nic. Divák princip téhle hry pochopí během několika minut, přijme ho a baví se jím až do konce.

Nadčasovost grotesky
Druhým nosným momentem je právě volba žánru černobílé grotesky. Tady se mimo jiné otevírá úžasný prostor pro výtvarníky, a ti se opravdu předvedli. Jestliže po první premiéře sezóny (Zapomenuté světlo) už měli milovníci divadelního výtvarna kandidáta na Horáce v invenční střídmosti, teď mají najednou zaděláno na slušné dilema.

Odstíny černé, bílé a šedé vytvářejí na scéně fungující a vkusné prostředí. Vše koresponduje se stejně řešenými kostýmy a graduje v momentech, kdy se scéna díky projekcím mění v poškrábané filmové plátno a herci se pohybovými gagy přesouvají do světa starých grotesek.

Nadšení z tohoto řešení inscenace je bezvýhradné. K nějaké polemice bychom museli hnidopišsky hledat detaily (jako třeba jedno bílé pole v jinak šedě tónované papírové tapetové stěně, které hned na začátku divákovi prozradí, že právě tady dojde brzy k nějakému zásadnějšímu fóru, a k jakému asi).

U filmově stylizovaných pasáží inscenace se otevírá prostor pro úvahy nad tím, v čem vlastně spočívá ta úžasná nadčasovost poetiky a humoru grotesek z počátku dvacátého století? Jak je to možné, že na nás ty zoufale banální fóry a jejich technická nedokonalost stále tak fungují ve věku počítačové grafiky, která oživuje dinosaury a vytváří dokonalé hvězdné světy? No, asi to bude právě pro tu nedokonalou lidskost, která je v tomhle humoru soustředěna a koncentrována.

Sedm velkých hráčů
Zmíněná lidskost by ovšem nefungovala, kdyby ji do filmu (potažmo na jeviště) nevnášeli herci. Černá komedie je herecká situačka. Je tady sedm velkých hráčů v sedmi velkých rolích, a každý z nich snese superlativy.

Ondřej Šípek zase jednou připomíná, jak bezkonkurenčního komediálního herce v něm Horácké divadlo má. Tereza Otavová už by po svém vtipném entrée ve dveřích „lítačkách“ nemusela na jevišti udělat vůbec nic a děkujeme, velká spokojenost, bavili jsme se!

Lucie Štorková (s přispěním kostýmu i gest) dává vzpomenout na záměrně dokonale nemotorný výkon Oty Jiráka v legendární Roháčově grotesce Traja chrobáci (1976). Sebeironický humor na divadle hodně funguje, ale chce to velkého hráče. A tím Lucie Štorková je. Asi největší divácký potlesk po premiéře jí náležel zcela poprávu.

Jako výborná „kominda“ sestavu v inscenaci doplňuje i Šárka Býčková. Jakub Škrdla se jako komediant pro daný typ divadla nejspíš narodil. V žánru pohybového kejklířství, potažmo pantomimy, je prostě doma. Že to naplno prodává i tentokrát, není pro nikoho překvapení.

Naopak docela překvapivá je protirole, kterou si v Černé komedii střihl František Mitáš. Obvykle představitel heroických mužných hrdinů se statečně připojuje k Lukáši Matějovi z loňské komediální inscenace Splašené nůžky, aby jihlavskému divákovi předvedl zase trochu jinak uchopenou karikaturu homosexuála. A je to opět přesné, je to vkusné, nejde to za hranu, neuráží to. Zprvu trochu zaskočené publikum se baví.

Milan Šindelář dovede vytáhnout herecký detail, a to se v Černé komedii velice osvědčuje v jeho postavě, která musí zaujmout na malé ploše. K tomu všemu je tu ještě jedna opravdu úplně malá, ale pro pointu zásadní role, v níž alternují Tomáš Rychetský a Zdeněk Stejskal. Díky přesně vypointovanému finále mají asi tak dvě minuty na to, aby v akrobatické kreaci udělali celé té „bláznivině“ na jevišti konec.

Černá komedie v podání Horáckého divadla ukazuje, co dokáže udělat dobře napsaný text, pokud se k němu přimíchá nosný inscenační nápad a skvělé herecké výkony. Jihlavským divadelníkům postačilo do tohoto koktejlu přimíchat jen pár jednoduchých přísad – jeden pichlavý kaktus, jednu sifonovou lahev, kousek Gotta a kousíček Smetany, jednoho Buddhu, rozvrzané sofa, jedny sexy podvazky a houpací křeslo. A chutná to báječně!